Všiml jsem si zajímavého paradoxu: Anarchisté mají pro stát a členy státu často větší pochopení než státisté, kteří si nedovedou život bez státu ani představit. Já nekritizuji stát proto, že mi vadí nějaká konkrétní blbost, jako třeba že neodvezli popelnice nebo pošta nedoručila balík. Dříve to tak bylo, ale postupně se těch konkrétních blbostí nastřádalo tolik, že jsem si řekl, to snad nemůže být náhoda, a fakt nebyla. Pochopil jsem, že to není “o lidech”, ale že existuje důvod, proč se lidé chovají, tak jak se chovají. Ten důvod jsou incentivy nastavené státem jako systémem, a to je to, co mi vadí, o čem se chci bavit, a co chci řešit. Zabývat se jednotlivými selháními státu je pak malichernost skoro pod mou rozlišovací schopností, protože to je zbytečné, protože chci řešit příčinu, a ne několik z jejích miliard následků.