Odmalička mi přišly tzv. normální věci mega divné a naopak. - Kluci se vedou za ruku, no a co? - Do školy se musí chodit ještě za tmy všichni ve stejnou dobu. Bože, to je ale odporná zvrácenost! - Někdo se odlišuje oblečením, účesem, barvou kůže… no a co jako? - Bankovní rada stanovuje úrokovou sazbu. Co je to za hloupost? Koho to napadlo? Jak to, že to nikomu nevadí? - No tak sem ti imigranti přicestovali za lepším životem, no a? Přeju jim, ať se jim daří! - Jakým právem mne tenhle člen státu obtěžuje? Co po mne chce? Ať táhne odkud přišel! Takže když jsem ve Stopařově průvodci objevil postavu zvanou Wonko Příčetný, mé srdce zaplesalo. To jsem (také) já! Vlastně celý Stopařův průvodce je z mého pohledu naprosto normální kniha. Pratchett to samé. A další. Divné jsou ty knihy, ve kterých se nic neděje, nad ničím neuvažuje, úplně jako historky mé kamarádky, které jsou bez pointy, zápletky, dokonce bez začátku či konce: “… a včera jsem byla u kadeřníka, a pak mi volal X, a řekl mi Y, a pak jsem dostala hlad, tak jsem si koupila párek v rohlíku, a pak nejel autobus, a večer doma…” Když někdo řekne, že něco je normální nebo nenormální, jsem na pozoru. Co je to to “normální”? To statisticky nejčastější? To, co má ráda ta osoba, která to slovo zrovna použila? Nebo to je nějaký ideál, že se tím tolik lidí furt ohání? Nebo je to naopak opak ideálu? Známe slovo “normalizace”, které označuje dobu, kdy se okupační režim snažil zašlapat všechny, kteří se odlišovali. Brrr. Když někdo řekne “to není normální”, co tím chce říct? Že je debil, který vyžaduje, aby všechno bylo stejné, aby se nemusel pohoršovat, i když nic nemiluje více? Škoda, že jsem nerozjel svůj podcast pracovně nazvaný “kretén”, kam bych si zval různé lidi, a nechal si od nich vysvětlovat jejich názory, a jen bych seděl a poslouchal a mlčel a usmíval se, jako to dělá Marek Eben. “Prosím, vysvětlete mi, proč chcete do ústavy explicitně zakotvit, že manželství je svazek výhradně dvou a pouze naprosto a zcela opačných pohlaví? Proč tolik záleží na pohlaví a proč jenom dvě? Kdy poprvé jste pocítil potřebu řídit intimní životy cizích lidí?” A nebo “Vysvětlete mi ten stát. Jak to jako má fungovat, a co je cílem? Děkuji.”