Naprostá většina prezidentských kandidátů s výhrou ani nepočítá. Jde jim o senát. Prezidentská volba je pro ně publicita zadarmo. Většina by ani zvolena býti nechtěla, přeci jenom s hradem je nějaká práce. V senátu je větší pohoda. Na výlety a recepce budou jezdit a chodit taky. Býti politikem je dolce vita. Člověk spřádá veliké plány, takže se cítí důležitě, a dokonce i milován, protože vždy se najdou nějací blázni, kteří mu věří každé slovo, a vidí v něm spasitele. Zároveň jako politik nemáte žádnou odpovědnost, a to nejhorší co vám hrozí je, že ztratíte přízeň, a budete muset zase pracovat. Ale to se stane jen málokdy, protože po pár letech v aktivní politice znáte systém natolik dobře, že víte kde se zašít, kdyby vás náhodou nezvolili. Stát je obří chráněná dílna, a členové státu jsou kasta vyvolených. Je to zvláštní systém, protože navzdory tomu všemu má legitimitu. Jakákoliv alternativa je vykreslena jako hrůza hrůzoucí. Lid ví, že stát je odporný, ale bojí se, že bez vládců by to bylo ještě horší. Jediné čeho se lidé bojí více než státu je kdyby stát vůbec nebyl. Ale bylo by chybou vinit pouze členy státu. Mnozí civilisté (lidé mimo stát) chtějí být také od nepříjemné reality izolováni. Proto volí ty politiky, kteří jim takovou izolaci slibují v naději, že jim někdo něco hodí ze stolu. A hodí. Tuhle dávka, támhle zákon. Není to moc, jsou to zbytky, ale lidé milují ten pocit, že jsou milováni, i když je to cynická "láska" protřelé kurvy. Výsledkem toho všeho je, že stát kyne a kyne, až se v něm nedá žít, a buď se rozpadne sám, nebo jej svrhne rozzuřený dav. Člověku by z toho bylo až mdlo, kdyby nevěděl, že existuje svět mimo stát, a tam je vše naopak.