Problém je, že o tom neumíme mluvit Zcela výjimečně používám mysmus a to proto, že se to týká všech včetně mě. Jsou témata, o kterých se neumíme bavit. Dám příklad. Kdysi na jednom školení jsem měl jednoho posluchače, kterému příšerně páchlo z úst. On o tom nejspíše nevěděl, ale určitě si všiml, že vedle něj nikdo nechce sedět. Jenže nikdo neměl odvahu mu to říct. Přitom šlo nejspíš o snadno řešitelný problém. Myslíte, že jsem ho poslal na dentální hygienu? Nedokázal jsem to. Případ s Parkanovou je něco podobného. Ona vyšetřování nijak nezdržovala. I tak to trvalo deset let. Deset zničených let za nic. Neschopnost bavit se o tomto problému má několik stupňů. První stupeň je neschopnost vůbec bavit se o tom, že Parkanové bylo ublíženo. Bradáčová, státní inkvizitor Kořán, Stříž, ti všichni odmítají byť jen připustit, že se stalo něco velmi zlého. Jsou slepí? Zlí? Blbí? Ne. Jsou jen mentálně poškozeni svou profesí. Kdyby sami sobě připustili, že legální mučení je zlo, zhroutil by se jim svět. Kdyby měli cit pro to, co je správné a co ne, nemohli by tu práci dělat. Zákon je kánon. “Je to legální”? to je skoro to jediné, co je zajímá. Kryjí si tím svou prdel. Svědomí se vysvětlí, že je to pro greater good. Když se kácí les… První stupeň není vyhrazen jen pro pachatele. Schválně, otevřete si libovolnou diskuzi nad nějakou justiční nespravedlností, a najdete tam fůru jedinců, kteří argumentují tím, jaký je zákon, a ještě mají pocit, že na to kápli. Co chce stát (zákony), je pro ně víc než morálka a svědomí. Druhý stupeň je pro lidi s méně zakrněným smyslem pro spravedlnost. Třeba Miroslav Kalousek se spravedlivě rozhořčuje, a díky za to, ale to nestačí. Problém není to, že se jeden státní zástupce zblázní. Takové věci se dějí všude. Problém je, když je to člen monopolní organizace, jejíž členové drží basu (ty nepotopíš mne a já nepotopím tebe). Proti tomu není obrany jiné než emigrace. Druhý stupeň přiznává, že chyby se dějí, ale není schopen debaty, proč se chyby dějí. Bavit se o smyslu agresivního monopolu moci (státu) je tabu. Jako když má hezká kolegyně rtěnku na zubech, kdo jí to řekne z kolegů? Nejspíše nikdo. Neumějí to. Raději to vytěsní (však si časem všimne sama). Jako lidi se neumíme bavit o mnoha věcech, a hrozně si tím škodíme. Úplně zbytečně. A to jsem ani nenačal vztahy, to je kapitola sama pro sebe. Samozřejmě, já vás tu spamuji hlavně proto, abych přišel na to, jak se o státu bavit. Když řeknu, že ho chci zrušit, lidé si hned představí ozbrojené hordy bojující o benzín a chlast. Přitom ten strašný smrad ze státu cítí každý. A dokonce i členové státu, ti jsou kolikrát ještě mnohem nesmlouvavější než já. To proto, že v tom smradu žijí. Někteří se s tím dokáží vyrovnat přeprogramováním se. Když se Bradáčová chlubí, jak to všechno hezky funguje, je to přesně to samé, jako když se smradlavej bezdomovec pomočí, a libuje si, jak mu je teplo. Mozek dokáže vytěsnit neuvěřitelné věci. Dokonce i stát, a to je ten průser.