Právo, zdraví, obrana. Nejdůležitější sektory společnosti vlastní a kontroluje stát. Proč tedy stát nevlastní a nekontroluje vše? Tak se ptám já státistů, abych v nich podnítil nějaké přemýšlení či rovnou dostal odpověď. Nejsem si ale jist, jestli se nevlamuji do otevřených dveří. Státisté chtějí, aby stát vlastnil a kontroloval vše. Na všechno musí být zákon, dotace, regulace, komise. Odstrašující příklady typu Severní Korea nebo SSSR státisty neděsí, protože nevidí žádnou spojitost s tím, co chtějí oni. Nemám problém uznat, že se pletu. Dejme tomu, že stát je opravdu lepší než svoboda. Ptám se tedy znova, jaký je důvod, abychom hned zítra všechno neznárodnili? Bylo by to přeci lepší, nebo ne? Z nějakého důvodu tato otázka zastánce státu rozčiluje. A přitom není nijak složitá. Stojím tu jedno ucho: Poučte mne! Prosím! A nic. Ticho. Chytřejší jedou obscurantism: “To bys nepochopil.” nebo “Přečti si to sám, tady v té knize.” Když trvám na tom, aby mi konkrétně řekli co, kterou větu, kapitolu, tak nic. Občas výsměch, občas klepání na hlavu. Diskuze? Nikdy. Přitom ta věc není složitá, jen vyžaduje jistou pozornost, to je celé. Je třeba najít základní bod, na kterém se shodneme. Já to zkouším právě tak, že jsem ochoten připustit, že stát je lepší než anarchie. Vtip na závěr. Hrozně mne mrzí, že nejsem věřící. Vše by bylo o tolik jednodušší! Jak rád bych věřil ve všemohoucího dobrotivého boha! Musí to být nálada jak po dvou plzních na sluncem zalité zahrádce, kdy na vás lehce fouká letní vánek. Pohoda, vlídnost, vše je tak, jak má být. Jenže z nějakého důvodu nejsem takové víry schopen. Radost mi dělá, když se mi něco povede, když jsem s fajn lidma, samé konkrétní věci. Obávám se, že kdybych byl schopen víry, tak bych se zavřel v nějaké jeskyni, a žil jako svatý muž. O co se snažit, když stačí věřit? Jo ten vtip. Vtipné by bylo, kdyby smysl státu byl v tom, oddávat se takovému nemyšlení. Prožít ten vzácný a krátký okamžik existence jako améba. Ničím se netrápit, nechat se jen tak pást. Vtip je v tom, že to není vtip.