Před 103 lety byl založen Československomoravskoněmecký stát, ale protože se ten název nevešel na známky, tak ho zkrátili, což naštvalo moraváky, takže následující století volili vždy opačně než češi, a také němce, kteří tak úplně přesně nevěděli, k jakému státu patří, z čehož pak bylo mrzení. Až to budu Matyldě jednou vysvětlovat, uvedu to jako příklad, jak i cool a schopní lidé, a Masaryk byl hodně cool a schopný, mají se státem jako institucí takřka neřešitelná trápení. Stát je v podstatě boj o daňový lup, a v tom mělo Československomoravskoněmecko ten problém, že žádné daně nemělo. Předávám slovo historikům: “A tak v lednu 1919 píše ministr financí Alois Rašín do Paříže československým vyjednavačům na mírové konferenci: „Kdybychom neměli dostati válečné náhrady, tak jak Vám ji vypisuji, znamená to neodvratně státní bankrot.“ A Československo náhrady nedostalo. Naopak se mělo podílet na placení dluhů po monarchii. Rašínovi nezbylo nic jiného než spoléhat na půjčku národní svobody, vyhlášenou v listopadu 1918 Ta měla vybrat peníze na úhradu bezprostředních potřeb státu ve výši jedné miliardy rakouských korun. Jednotlivé úpisy zněly na sto, pět set, tisíc, pět tisíc, 10 tisíc a 50 tisíc korun. Jejich upisování mohly provádět všechny peněžní ústavy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, pokud se přihlásily, a to včetně ústavů německých. Jenže! Čechům se do nákupu státních dluhopisů moc nechtělo. Upisování probíhalo pomalu a muselo být opakovaně prodlužováno. Bankám se nedařilo získat cílovou částku, přestože se aktivně obracely na své movité klienty, aby si dluhopisy zakoupili. Například básník Josef Svatopluk Machar si koupil úpisy za 20 tisíc korun, zatímco Ringhofferovy spojené strojírny jich nakoupily za 38 500 korun. K nejštědřejším ovšem patřila „ringhofferovská“ obec Smíchov, která nakoupila dluhopisy za 210 tisíc korun, a Ringhofferův Smíchovský pivovar, jenž nakoupil za 700 tisíc. Většina nákupů se ale pohybovala ve výši do pěti tisíc korun a nakupovali lidé bez výjimečného kulturního či ekonomického postavení: rolníci, obchodníci, lékárníci i úředníci, hostinští i řezníci, vdovy či nejrůznější spolky. Díky těmto obyčejným, dnes již bezejmenným lidem stát přežil až do února 1919. Pak se Rašínovi podařilo prosadit měnovou reformu. To byl jistě chytrý a promyšlený krok, ale stejně tak i poslední zoufalý pokus, jak získat peníze na provoz státu, který se stále potácel na pokraji finančního zhroucení. Jednou součástí reformy bylo povinné odevzdání poloviny hotovosti výměnou za třicetileté dluhopisy (jejich splatnost „pěkně“ vyšla na únor 1949). A druhou částí byla silně progresivní dávka z majetku na základě jeho důkladného soupisu.” Rašín potřeboval peníze z lidí vytáhnout za každou cenu. Britský časopis The Economist byl tehdy Rašínovou akcí tak okouzlen, že o něm psal jako o „rozumném muži z Prahy“, který by měl být ministrem financí celé Evropy. Článek doprovodil obrázkem, na němž stařík odevzdává Rašínovi zlaté hodinky a říká, že má ještě tři zlaté zuby. Ani tentokrát ovšem Rašín cíle nedosáhl. K výměně za dluhopisy bylo předloženo jen tolik bankovek, kolik odpovídalo pětině oběživa v celé monarchii, což bylo vzhledem k hospodářské síle Československa hluboko pod očekávanou částkou. Lidé prostě peníze k výměně nepředkládali mimo jiné i proto, že o zabavení oběživa kolovalo obrovské množství fám. Lidé byli ochotni kupovat téměř cokoli, jen aby „ztracená“ polovina peněz – neboť lidé nevěřili, že své peníze někdy dostanou zpět – byla co nejmenší. Platili dokonce daně na roky dopředu, aby se zbavili hotovosti a nemuseli ji odevzdat k okolkování. Záměrně si ponechávali rakouskou hotovost pro obchodní kontakty s Rakouskem. Ani daň z majetku nebyla nikdy vybrána v naplánované výši, ač se vybírala až do konce dvacátých let. Lidé se totiž brzy dozvídali, že peníze, které odevzdávali na půjčku národní svobody a na dávce z majetku, se nepoužívají na avizované cíle, jimž věřili, tedy k monetárním účelům a k vybudování zlatého pokladu republiky. Ve skutečnosti se vracely do oběhu. Stát je vydával na své vlastní neproduktivní administrativní výdaje.” A tím bych tu pohádku o skvostném státě všech čechoslovákomoravoněmců asi uzavřel. Vlastně ne. Ještě jednu věc jsem si vybavil, že si pamatuji: “Prezident poděkoval za přání k jubileu i poslancům za to, že při příležitosti narozenin prezidenta Osvoboditele přijali dva zákony na oslavu. Jeden z nich obsahoval větu „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“. Druhým mu pak poslanci ze státního rozpočtu darovali 20 milionů československých korun.” A od té doby se nezněnilo nic. Zastavit, stát, to je stát.