Kdysi jsem stavěl počítače. Jednou jsem sestavil jeden, a nefungovala disketová mechanika. Tak jsem jí vyměnil. Furt nefungovala, tak jsem naštvaně odjel koupit novou. Ani ta nefungovala. Sakra, to bude motherboard. Tak jsem celý počítač rozebral, a vyměnil motherboard. Práce na hodinu. Disketová mechanika furt nefungovala. Celý den v prdeli. OK, paranoia, čím to může být? Diskety? Slabej zdroj? To už jsem zažil. Nezapojuji ji špatně? Zkouším všechno možné, je mi do pláče, nic nepomáhá, co to kurva je? Postavil jsem druhý počítač. Disketová mechanika funguje. OK, teď budu vyměňovat komponentu po komponentě, až přijdu na to, čím to je. Asi nějaká nekompatibilita, race condition, kdo ví. Vyměnil jsem všechny. Disketová mechanika stále nefungovala. Je 4 ráno, a chce se mi brečet. Long story short. Jediná “komponenta”, kterou jsem nezkusil vyměnit, byl spojovací kabel. Na něm se nemá co rozbít. Byl to blbej spojovací kabel. Právě jsem popsal proces, jakým se lidé snaží opravit stát. Lidé zkouší kde co. Různé strany, programy, ideologie, lidi dobráky i zlouny, nic nepomáhá, stát stále nefunguje. Ani vztek, ani pláč, ani optimismus, ani vydržet, nic nepomáhá. A přesto je řešení státu triviální. Zrušit jeho monopol. Pokud budou na jednom území existovat alespoň dva státy, změní se vše. Nebude třeba řešit do detailu každou píčovinu, protože členové státu se jakoby zázrakem začnou chovat zcela jinak. Dle definice (ani fakticky) pak nepůjde o dva státy, ale pouze o normální firmy. Nic, co by lidstvo neznalo a nemělo po staletí odzkoušené. Bláznivý experiment není anarchie, ale institucializovaný monopol - stát.