Státisté se vyznačují tím, že stát dle nich nikdy není ten doopravdický stát, a tak ho stále musí vylepšovat. Ale i kdyby stát dělal pouhé dvě věci, např. podporoval chudé a staré, tak se státisté nikdy neshodnou, kdo má dostat kolik. A to stát nedělá dvě věci, ale miliardy věcí. Z toho plyne, že státisté nemohou být nikdy spokojení. Vždy je třeba támhle přidat a tuhle ubrat, a žádní dva státisté nemají identické preference. Z toho ve společnosti vzniká nekonečný a neřešitelný konflikt. Proto je politika tak odporná a žádné úsměvy to nezakryjí. Anarchie je jiná. Anarchistům je fuk, jak ostatní nakládají se svými penězi. Ať si třeba půlku narvou do prdele a druhou spálí. Neznám nikoho, kdo by se trápil tím, jak jeho sousedé nebo kdokoliv jiný utrácí své peníze. Jsou vyjímky, ale je jich tak málo, že jen potvrzují pravidlo. V anarchii jsou samozřejmě také spory, ale rekonsilují se. Technická, má vůbec čeština nějaký přesný překlad pro reconciliation? Někdo chce Android a jiný iPhone, a to je naprosto OK. Kdyby však mobilní telefony produkovalo Ministerstvo komunikace, každý občan by měl “právo” na ten samý a zákaz používat jiný. Konkurence je ve státě zakázaná. Pokud by občané chtěli na státním mobilu něco změnit, museli by hlasovat u voleb, a pak čekat x let, a tak furt dokola. Je úplně jedno, jak by hlasovali, protože by vždy dostali ten samej státní mobil. Co mne fascinuje, že skoro nikdo krom mne a přátel anarchistů nevidí, jak mega moc je ten systém debilní.