“Privacy isn't something you legislate. Privacy, like consent, is a dynamic verb.” Sarah Lewis mne navedla k něčemu, co mi už dlouho vrtalo hlavou, a co jsem do teď nedokázal stručně formulovat. Nelze myslet v podstatných jménech. Realita je dynamická a to vyžaduje slovesa. Kdo myslí v nouns a ne verbs, ten ze nezamýšlí, co bylo předtím, co bude potom, a jak se z “předtím” stalo to “potom”. Neschopnost myslet v čase, nepospojovat si dots (nouns) je znakem debility. Proto nelze definovat dobro nebo pravdu nebo prosperitu jednou provždy, protože jak dobro tak pravda tak prosperita se v čase vyvíjí. Státisté a stát naopak myslí v podstatných jménech. To je legislativa. Dá se to na papír a navždy se to bude vynucovat. Teď už je snad jasné, proč je Ústava debilní, bezcenná, a proč se nedodržuje. Jsou to myšlenky mrtvých lidí petrifikované v papíru a vynucované jedinci, kteří rádi dělají, co se jim řekne, aniž by je zajímalo proč. Policisté, soudci, státní zástupci, úředníci. Kdyby neplnili rozkazy rádi a bez ptaní, nemohli by tu “práci” dělat. Takhle stát ze společnosti pečlivě selektuje omezené a hloupé lidi, a dává jim peníze a moc. Na vrcholu té pyramidální tuposti sedí poslanci. To jsou lidé, kteří věří, že dobro se tvoří zapsanými rozkazy (eufemisticky se tomu říká zákony). Rád se státistů ptám, proč prostě neschválí zákon o sjízdnosti D1 a bude. Není to o nic větší debilita, než většina ostatních zákonů. Státisté nedokáží odpovědět. Kdyby dokázali, nebyli by státisty. Realita je dynamická, ne statická. Statický je stát. “Schválíme zákon o pečených holubech, a bude dobře!” je esencí všech programů všech politických stran. Realita je však jiná a jinde. Realita je moving target.