Kdybych nepsal programy, napsal bych jednoaktovku “Znepokojení” Absurdní drama o politicích, kteří jsou znepokojeni. Teď mám na mysli reakci EU stran teroristy Lukašenka, ale ono to platí obecně, takže by to bylo nadčasové. Znepokojený politik. Co to vlastně je? Vysílá signály a vyzývá k rozhodné akci. Signály však nepříjmá a k akci nikdy nedojde. Kdyby pekli dort, a ten se pálil, politici by byli velmi znepokojení, a vyzývali k rozhodné akci, o které by ale nikdo nevědel, co to má být. Z dortu už je škvarek, ale politici se plácají po zádech, jak že to zase zvládli. Žádný herec-politik by neměl jméno a všichni by měli stejnou masku. To proto, že skoro nikdo neví, jak se jmenuje ministr zahraničí EU nebo dokonce její prezident. Ale zase bych tam EU nezmiňoval, to nechť si ctěný divák dosadí sám. Hru bych během představení několikrát zastavil, a nějakého náhodně vybraného bezejmeného politika bez tváře vyměnil za jiného. Klidně i uprostřed věty, tak jako v politice. Než to dořekne, šup a je tam jinej, kterej je ale úplně stejnej. Paradox! Na konci by do hry vstoupil sám autor “Proboha už mlčte! Že nic neděláte, s tím se dá nějak smířit, ale furt něco slibovat, to je psychické týrání. Falešné naděje, falešné sliby, umíte něco jiného?” … Opona, potlesk. Cílem je demonstrovat lidem, co je to stát, a že nic hnusnějšího neexistuje. Ale tak nějak zábavně, jako absurdní grotesku.