Jako dítě jsem sa bavil tím, že jsem se různých věrozvěstů boha postávajících v metru ptal, proč v Africe umírají děti hladem. Dozvěděl jsem se všechno možné... krom důvodu. Karma, kapitalismus, hamižnost, nevzdělání, a “bůh ví” co ještě. Že by někdo řekl, “Protože nemají co jíst.”, to se nikdy nestalo. Následující otázku “Proč nemají co jíst?” jsem si musel zodpovědět už sám. Kdykoliv čtu rozhovor s nějakým chudologem, například Danielem Prokopem, tak mám déjà vu. Kdo se zabývá výhradně chudobou, často úplně zapomene, že jediná cesta z chudoby je tvorba bohatství. A kdo zapomene, že ta hlavní otázka je “Jak vzniká bohatství?” tak automaticky sklouzne ke státismu. Stát by měl udělat tohle, stát by měl udělat támhleto, je to fakt jak když malé dítě stojí u máminy sukně, tahá za ní, a dokolečka volá mámu. Sociolog skoro vždy rovná se socialista-státista, bohužel. Je to jakoby existoval druh matematiky, ve kterém by se nepočítalo, ale třeba házelo kostkou. A kdo by se i tak trefil, ten by dostal přes prsty rákoskou.