Lidi se v zásadě dělí na dvě skupiny. Ta první, říkejme ji třeba civilisté, se rozhoduje dle toho, co považuje za morální a správné. Ta druhá skupina se rozhoduje dle toho, co považuje za legální a správní. Co je to “správní”? To je třeba když úředník daňové správy nerespektuje rozhodnutí soudu, protože “se to vždycky dělalo takhle, a jestli se vám to nelíbí, tak se odvolejte, mne stejně žádná pokuta nehrozí, polibte mi prdel, budou tři, a já už jdu domu”. “Správní” stojí nad legální. Právníci rádi balamutí lidi, že nejvýše je Ústava, pak jsou zákony, pak vyhlášky, a na konci úředníček dodržující zákony. Je to, jako skoro vše ve státě, přesně naopak. Ústava něco obecného slíbí, zákon to změní, vyhláška ještě rozmělní, a nakonec si úředník stejně udělá co chce, viz např. berňák a Kala z NKÚ, kterému je divné, že finančák prohrává půlku soudních sporů, a nikdo za to není odpovědný. A aby státní úřad něco prohrál u státního soudu, to už musí bejt nějaká darebnost. Ta první skupina, které říkám civilisté, to jsou v zásadě lidé stojící mimo stát. Jako darebák to v podnikání ani mezilidském soužití daleko nedotáhnete. Ta druhá skupina lidí, to jsou politici, úředníci, soudci, a jiní členové státu. Ty nezajímá, jestli je něco morální, hlavně, že je to legální. Ani je nezajímá, jestli je to či ono správné, jim jde hlavně o to, že je to “správní”. Pokud nesouhlasíte, zkuste se zamyslet, jak je možné, že v Česku je v exekuci přes dva tisíce dětí. Viz 168 hodin, jak tam ta soudkyně odsoudila holčičku k exekuci. Sere pes a ve tři doma. Samozřejmě, tohle rozdělení je ilustrativní, není absolutní. Čest výjimkám.