Anarchie není snová země, kde je povolené a možné vše. Od státu se liší, pro někoho možná překvapivě, pouze jednou jedinou věcí - možností volby. Tahle na pohled drobná malá věc mění skoro vše. Nežijeme a nikdy žít nebudeme v totální anarchii ani totálním státě. I v té nejtvrdší diktatuře existuje maličký prostor svobody. A i v té nejsvobodnější anarchii bude maličký prostor nesvobody, už kvůli tomu, že vesmír, ač veliký, není nekonečný. Symetrie ale není stoprocentní. Pro státistu je vše problém, který musí řešit stát. Řešit, ne vyřešit. To je veliký rozdíl. Proto se třeba každý rok mění státní maturita, ač jejím důvodem vzniku bylo to, aby se studenti mohli meziročně porovnávat, ač je ta idea úplně debilní už od začátku, protože požadavky se mění se světem, maturita je moving target, tak i když má být stejná, tak ji furt mění, a přesto nikdy nebude dokonalá. A to platí o všem, co stát dělá, takže u voleb teoreticky rozhodujeme o stále více věcech, ale prakticky o stále méně. Tohle je skutečně duševní porucha svého druhu. Pro anarchistu je jediný skutečný problém existence státu, v případě maturit existence jedné jediné státní maturity. Nechť si každý certifikuje děti jak chce, hlavně mi to necpěte, okay thank you goodbye. V okamžiku, kdy se do toho nesere stát, jsou věci takové, jaké mají být, a pokud se mi to nelíbí, tak si místo lampárny (všeobecné volby) budu stěžovat u konkrétního majitele, tak to má být, takový život je, a takový život má být. Jako anarchista chápu, proč stát existuje. Vznikl evolučně a historicky, jako třeba dinosauři nebo lepra. Také chápu, proč jej tolik lidí uctívá a žije v přesvědčení, že je to nejen nejlepší možný systém, ale také jediný možný systém. Nikdo jim neřekl, že to může být jinak.