Dětské daně Radiookénko. Jedu do Ikey a poslouchám rádio. Nějaký prý ekonom tam mluví o úžasné evropské federaci, a jak je dobře, že se všichni společně tak moc zadlužili. Je opravdu zamilován. Stále opakuje “my” a “všichni dohromady” a že “konečně budeme mít autoritu” a “EU a Čína budou vědět komu zavolat.” Odkud se bere to volání po autoritě. Šikanovali ho když byl malý? Odkud se bere ten “mysmus”. Smáli se mu děti a nebavili se s ním? Odkud se bere ten pocit, že to “my evropa” zahrnuje jeho osobně? EU je parta politiků řešících své vlastní problémy. Ten nejdůležitější je být zvolen, a ten druhý je být opět zvolen. Cokoliv dalšího je daleko za tím. Pepa z Depa v tom nehraje žádnou roli. Je to bezejmený pěšák na šachovnici tím bezejmenější a menší, čím více moci se soustředuje ve spárech státu / EU / politiků. Jednoho dne se probudí, a zjistí, že mu ta velká myEvropa vyjednala velmi výhodnou... válku, celní nebo jinou. Že nějakej jinej Pepa z Číny je najednou jeho nepřítel. Ach jak naivní je Pepova důvěra v dobrotivost psychopatů. EU teď neudělala nic jiného, než že trikem obešla své vlastní zákony, aby mohla přesunout peníze z budoucnosti do současnosti. Je to doslova danění dětí - dětské daně. Loupež kolosálních rozměrů. Vykrádání budoucnosti. To ale pan ekonom z rádia Z neříká. Jak moc jsou jeho slova patetická, tak moc jsou naivní a povrchní. Už už se vidí býti součástí něčeho velikého lidský život přesahujícího. To může být OK, nějakou transcendenci v životě chceme všichni. Ale ten ráj, který tam vidí, to není ráj. Pepa z Depa si vše vysvětluje olidismem - floskulí, že vše je o lidech. Univerzální odpověď na všechno - dáme tam ty správné dobré lidi, a bude to. Vábnička Trumpa, Jaroše, a dalších povrchlivců. Určitě ze sebe měl dobrý pocit. Je přeci tak uklidňující stát na té správné straně a nepochybovat... nepochybovat... nikdy za žádnou cenu nepochybovat.