Celé EET staví na tom, že je třeba dohlédnout na to, aby daně platili všichni, i kdyby to mělo někoho od podnikání odradit nebo dokonce zbankrotovat. “Než dělat aspoň něco, raději nedělat nic.” Mantra státu všude na světě. Na hrubý pytel hrubá záplata, a statism je z principu ten nehrubší pytel ever. Co ale s černými pasažéry v anarchii? Dálnice jsou jasné. Jejich využívání stát zpoplatňuje skoro všude na světě (což je obzvláště pikantní v souvislosti s klasickou etatistickou otázkou “a kdo bude stavět dálnice bez státu”). Co ale další povahou veřejné služby? Osvětlení, kanalizace, whatever. To samé, vždy lze platit majiteli, akciovce složené z občanů nebo jiné formě firmy. Existuje však obor, kde vynutit platbu bez použití státu nejde. Solidarita. Charita. Dobročinnost. Ale to není vada, to je přednost. Jak může mít člověk radost z pomáhání, když je k tomu donucen pod pohrůžkou únosu a mučení (to se stane, když nezaplatíte daně). Stát efektivně ničí a destruuje to nejlidštější, co dělá člověka člověkem. Soucit. Znáte někoho, kdo platí daně s hřejivým pocitem, že někomu pomáhá? Takový člověk neexistuje, nebo ne zcela vnímá realitu. Proto solidarita musí být jedině dobrovolná. Souhlasíte?