Ať žije EU, pokud... V Česku dlouhodobě žije 600 tisíc cizinců. 600 tisíc lidí mimo “svůj” stát. 600 tisíc lidí spadajících do dvou jurisdikcí. Častá námitka proti anarchii je, jak by se ty konkurenční policie domluvily, jestli by po sobě nestřílely, jestli by se nespojily proti občanům, a tak dále. A jako obvykle, téma anarchie je tak podivně neznámé, že člověku často ani nedojde, že anarchie existuje. Nad státy už nic není, státy žijí v anarchii. Každý stát je jako lokální warlord, který ovládl skupinu lidí, a pase je a daní a vládne jim na své farmě - státu. Jenže lidi cestují a dlouhodobě žijí mimo své farmy, což nutí státy spolupracovat. EU je taková jaká je, pro někoho vrchol lidské spolupráce a osvícenosti, pro někoho pravý opak. Pokud by k sobě lidi byli upřímní a neměli tendence sklouzávat k neuvědomělému násilí (“Chtěl jsem jen pomoci, proto navrhuju zákon o registraci zednických lžic.”), tak by si prostě řekli “Kdo chce vstoupit do EU, a cálovat oligarchům business, tak prosím, jen do toho! Hlavně to nenuť těm, kteří to nechtějí.”. EU jako spolek hráčů šipek nebo jakýkoliv jiný spolek, to je naprosto ok! Já ti do toho nebudu kecat, a ty do toho nekecej mne. Díky! 600 tisíc cizinců dlouhodobě žijících v Česku ukazuje, že na jedno území se dva státy v pohodě vejdou. Jediná překážka je, aby si to lidi uvědomili. A k tomu musí být k sobě upřímní. Politikové by měli prosazovat zákony vlastníma rukama. Žádné “pošlu tam tlupu tupejch hrdlořezů - policajtů (čest výjimkám) - a ti tu špinavou práci udělaj za mne”. Pak by možná politikům docvaklo, že co se zdá být jako skvělej nápad pro zákon, má to často své mouchy masařky.