Dvě nejzajímavější věci na státu. 1) O tomhle tu píšu často. Stát je faktickým opakem sám sebe. Skoro vše co stát dělá, má opačný výsledek, než jak je deklarováno a vnímáno. Pomáhá školství vzdělání nebo naopak zabraňuje? Staví nemocnice a silnice, nebo tomu naopak brání? Ten mentální fuck up je v uvědomění si, že pokud stát lidem sebere peníze a postaví něco, co se obecně považuje za užitečné, třeba polikliniku, tak to fakticky znamená, že stát upřel lidem možnost postavit si polikliniku jakou doopravdy chtějí, tak jak chtějí, za náklady a s kvalitou, za kterou má někdo odpovědnost. Rozdíl je v tom procesu. Nesoustředěnec vidí státem postavenou kliniku a plesá jak severokorejec, když respektovaný maršál Kim rozhodí mezi lidi lízátka. Ekonom (hodný toho jména) vidí proces - asi milion rozhodnutí - a zkoumá každý dílek. Závěr je jasný: Spolupráce je nekonečně lepší než otročení, donucování, prostě vládnutí. Proto lze analyticky dojít k závěru, že stát je čiré zlo. 2) Ještě zajímavější je zkoumání, proč lidé stát nevidí takový jaký je. Kde se bere to fantastické mimikry? Proč se naprostá většina lidí této otázce vyhýbá jak Maláčová šetření nebo Trump skromnosti? Jak co nejšetrněji to čiré zlo - stát - zrušit? Je to jak kolektivní zombie halucinace. Když se řekne zrušit stát, lidé mají pocit, že se má rušit policie, nemocnice, důchody, a tak dále, ale to snad nikdo neříká. Tyto a podobné instituce a instituty jsou třeba. Co není třeba je vynucovat je násilím falešně povýšeným na univerzální dobro.