Hádat se, jestli jsou daně krádež nebo ne, je jako hádat se, jestli má být manželství i pro homosexuály. Úplně zbytečné. Jediné, co funguje, jsou drobné inkrementální změny. Myšlenky uložené v mozku jsou jako chrámy, které si pracně stavíme. (A myšlenka společnosti prospěšného státu, to je už nějaká konstrukce!) Nejde přijít a celý to strhnout. Ono se to někdy zhroutí samo, ale pokud člověk ví, že to jen proto, aby se mohlo postavit něco nového, tak si to tak nebere. Samozřejmě platí, že otroctví je strašné zlo, že legislativní zvýhodňování “zdravých” (z pohledu odpůrců manželství jsou homosexuálové nemocní, a proto by jim stát měl upírat část služeb, ano, takhle zvrácená ta logika je, ale jak už víte, ve státě je vše naopak) je kruté, a že daně jsou vydírání, vyhrožování, a nakonec únos, loupež, a věznění. Ale oni to tak nevidí a nikdy neuvidí, dokud nebudou chtít sami. Tlačit mírně ale funguje. “Co kdybys ty otroky méně mlátil, podle mne cítí bolest, nemáš taky ten pocit? Třeba jsou negři taky trochu lidi.” “Co kdybysme přestali zavírat homosexuály do vězení? Nikomu tím přeci neubližují.” “No a co 90% daně, i ty jsou stále zárukou moderní humánní společnosti?” Bohužel, s etatisty se nelze bavit jinak. Naštěstí, jak jsem psal, drobné inkrementální změny je schopen skoro každý.