Hobitokracie Hobiti neměli krále ani prezidenta. Ne proto, že by jejich zemička byla moc malá, to obykle králům ani prezidentům nevadí, protože i malá země může dobít zemi ještě menší, ale proto, že se nikdy na žádném hobitovi, který by vládl všem, neshodli. Už jen pomyšlení na to jednomu kazilo chuť k jídlu. Ani uchopit moc pomocí převratu nebylo v Kraji možné, protože Hobiti neměli žádnou armádu a dokonce ani policii. Hobiti však nebyli žádní pacifisté, naopak. Bránit kraj, to se považovalo za zcela samozřejmé, že bude chtít každý hobit, pomocí všeho co má, tak dobře jak jen dovede. Čas od času na Kraj zaútočila banda skřetů, a pak byla každá ruka dobrá. A ta ruka, která se nepřidala, tu nikdo netrestal, jen od takového hospodáře nikdo nechtěl už nic nakupovat. Pokud nedal opravdu dobrou cenu, hobiti nebyli hloupí. Být strašpitel nebylo trestné, jen to bylo krapet drahé. V Kraji byl každý hobit svým pánem, měl malé políčko nebo živnost, a své zákazníky. Každý hobit podnikal, pokud mohl, a mohl skoro každý, i ten nejhloupější. Kdo skutečně nemohl, o toho se postaralo jeho okolí. Jak se ta která vesnice starala o své nejpotřebnější, to byla vizitka každého obyvatele. Platit berně (berně, to byl systém zlobrů a zaostalých skřetů) nemusel nikdo. Dobrovolná charita byla nesmírně praktická. Každý hobit věděl, když potkal dosud neznámého hobita, s kým má tu čest. Stačilo se podívat na jeho veřejné daňové přiznání (dobrovolné platby na společné výdaje). V Kraji se říkalo “Ukaž komu posíláš daně, a já ti řeknu, jaký jsi hobit.” Toho zneužil Saruman, a nařídil skřetům, aby své berně nazývali také daněma. Saruman věděl, jakou moc mají slova, zvláště pak jsou-li zle použitá. Příště něco o Hobití nepolicii, a jak Hobiti mezi sebou řešili spory.