Pracovat pro stát znamená v naprostém případě pracovat pro prospěcháře bez vize a zodpovědnosti, protože to je to, co vyhrává volby, a když ne volby, tak rozhodně to, co jednomu umožní přežít a uspět v ekosystému, kde nejsou majitelé ale vedoucí odborů, kde není zisk ale dotace, kde není podnikání ale státničení. Kdo může, ten podniká, kdo nepodniká, pracuje v soukromém sektoru, kdo je budižkničemu, čest a hluboký respekt vyjímkám, končí ve spárech státu. Stát je úplně zcela naprosto zbytečná organizace, stejně jako je zcela naprosto zbytečné užívání útočného násilí. Bez jediné výjimky. Přesto stát stále kyne a kyne. Na úkor civilistů (podnikatelů, živnostníků, a ostatních mimo stát), kteří celý stát živí a bez kterých by stát nemohl existovat. To je možné z jediného důvodu. Kladu to za vinu Zídkům, Kašpárkům, Koubským, a další cool “inteligenci”, která naprosto a zcela selhala a selhává v identifikování největšího zla společnosti. To zlo, když zrovna neoslavují, tak aspoň považují za osudově nevyhnutelné a v principu správné. Pro lidi kteří ostatním lidem slouží (tak by se podnikání mělo označovat), mají když ne odsuzující slova pohrdání, tak aspoň konstantní podezírání a osočování z nekalostí. Narubismus.