Severní korea žádá o potravinovou pomoc, Venezuela na hranicích zapaluje humanitární konvoje. U nás se stát naštěstí zatím omezuje na drobné buzerace jako povinnost chodců používat doplňky z odrazivých materiálů (v účinnosti dva roky, dle statistik vliv nulový) nebo velké buzerace jako zákaz prodeje zboží a služeb bez elektronického špehování. (Odrazky jsou určitě užitečné, tak co by dělala volnotržní policie? Co myslíte, platili byste si raději policii, která vám napaří pokutu, nebo, stáhne okénko, a přátelsky poradí, případně z kufru rovnou vytáhne a věnuje reflexní pásku?) Stát je jako Obraz Doriana Graye. Lidi tomu monstru hledí přímo do tváře, a jsou jím naprosto okouzleni. To způsobuje, že je debata o minimalizaci role státu ve společnosti skoro nemožná. Ta myšlenka se lidem hnusí a přijde jim směšná. Pokud už vůbec začnou argumentovat proti, používají metodologicky naprosto nehorázné argumenty, např. "Kdo zaručí, že jediné dítě neumře.", jako kdyby ve státě snad děti neumíraly, a jako kdyby někdo říkal, že bez státu děti umírat nebudou. Směšné a hnusné jsou naopak argumenty zastánců států. Od nihilismů typu "Lidi jsou svině.", "Změnit nejde nic", přes "Krádež není krádež, když světí prostředky." až po urážky, zesměšňování, a blazeovanou blahosklonost zastáncům státu tak vlastní. Změnit tyhle archetypální reakce není snadné. Jaké asi musely být reakce otrokářů, když jim někdo navrhoval, třeba ani ne zrušení otroctví, ale jen třeba, že s otroky by mohlo být lépe zacházeno.